28.06.2022 (10:54)
Bootcamps je typickým představitelem sportovního tréninku, při kterém se kombinuje síla a vytrvalost a ta nejčastěji formou běhu.
Ačkoli běh, je jedním z pro člověka nejpřirozenějším pohybů a má pro zdraví člověka mnoho benefitů, pojďme se dnes společně podívat na také na rizika spojená s tím to sportem.
Mimo náhlé spontánní úrazy (svalová poranění, podvrtnutí) nebo kožní léze (puchýře a odřeniny) vznikající nejčastěji kvůli vnějším příčinám, či kvůli vlastní nepozornosti, je potřeba zde zdůraznit vysokou incidenci běžeckých zranění, které mají své příčiny nejčastěji v dlouhodobém přetěžování pohybového aparátu.
Přehledové studie uvádějí, že běžecké zranění postihne 19 – 79 % běžců za rok (Van Gent et al., 2007, Lun et al., 2005). Široký interval podílu zraněných běžců v různých studiích autoři často přisuzují nejednotné definici běžeckého zranění, rozdílné úrovni sledovaných skupin, včetně jejich nejednotného tempa, obejmu či frekvenci účasti na pohybové aktivitě.
Na vzniku zranění se podílí mnoho faktorů. Van Gent et al. (2007) je rozdělují do tří skupin, takže na co bychom měli i my brát v úvahu, než se do běhu pustíme?
1) osobní faktory (např. věk, stavba těla, pohlaví, výška, genetická výbava, vlastní zdatnost),
2) faktory běhu / tréninku (např. týdenní frekvence, vzdálenost, běžecká obuv, běžecká technika, typ běžeckého povrchu)
3) faktory související se zdravím a životním stylem (např. kouření, pohybová historie, předchozí poranění)
Obecně panuje shoda, že vznik zranění spojený s vytrvalostním během má multifaktotrovou příčinu. Za nejrizikovější faktory je ovšem považován nedostatek běžeckých zkušeností a nepřipravenost kosterně svalového aparátu na danou pohybovou aktivitu, existence předchozích zranění a celkové přetížení dolních končetin zapříčiněném přílišným objemem naběhaných kilometrů, který neodpovídá aktuální připravenosti pohybového aparátu, nebo již překračuje individuální možnosti pozitivní adaptace na zátěž (Sandler & Lee, 2010; Goss & Gross, 2012; Van Gent et al., 2007). Speciálně pro rekreační běžce bez odborného vedení zde bude platit často citované sousloví „too much, too fast, too soon“ značící přílišný objem naběhaných kilometrů, přílišnou rychlostí už v počátcích tréninkového procesu (Heljac, 2004; Bredeweg, 2014). Naopak pohlaví běžce, jeho věk, BMI, povrch na kterém se běhá či typ obuvi nezvyšují pravděpodobnost zranění (Bredeweg, 2014).
Většina běžeckých zranění vzniká v důsledku opakovaných dopadů na podložku a sil působících na chodidlo (Murphy et al., 2013). Biomechanická zátěž kosterně-svalového aparátu je totiž při běhu velmi vysoká. Pokud člověk běží, při došlapu je nutné, aby tělo běžce v několika milisekundách absorbovalo náraz o síle dva až třikrát své tělesné hmotnosti. Vzhledem k tomu, že při běhu dochází k nárazům opakovaně, je tato zátěž značná. Člověk vážící 70kg, který běhá dvakrát týdně vzdálenost 10 kilometrů, musí absorbovat navíc zátěž o velikosti 2,5 milionů kilogramů (Heljac, 2004). Proto pak dochází k poškození tkání, které jsou zvláště ohroženy, jako vazy, šlachy a chrupavky, protože se přizpůsobují zvýšené mechanické zátěži pomaleji než svaly (Walther et al., 2005).
Počáteční vysoká motivace, nereálné cíle a z nich vyplývající vysoká intenzita a objem běhu se pravděpodobně negativně projeví na stavu pohybového aparátu (Bredeweg, 2014), což ústí v opakovaná zranění a může vést k ukončení participace na vytrvalostním běhu (Buist et al, 2008).
Jak tedy nejlépe předcházet možným problémům?
Zvláště u začátečníků, kteří se začínají věnovat vytrvalostnímu běhu po období snížené, nebo žádné pohybové aktivity je nutné nejdříve připravit pohybový aparát na specifický typ zátěže, kterou běh klade především na dolní končetiny a bederní oblast zad (Van der Worp et al. 2015). Důsledně se věnovat rozcvičení, nácvyku správné technik běhu a kompenzačním cvičení a to i na úkor počtu naběhaných kilometrů. Zároveň je nutné provádět účelný rezistentní trénink a my v Bootcamps na toto vše myslíme
Michal Štohanzl
